Každý meteorit, který dopadne na Zemi, má za sebou fascinující cestu dlouhou miliony, někdy i miliardy let. Původně byl jen nepatrným zrnkem v oblacích prachu a plynu, které se kdysi shlukly do prvních kosmických těles. Později se stal součástí většího asteroidu, možná i planety, jen aby byl při dramatické kolizi znovu vymrštěn do hlubokého vesmíru. Než se dostal na naši planetu, putoval nekonečným prostorem, pod vlivem gravitačních sil a srážek s jinými objekty. Jak ale tyto vesmírné úlomky vůbec vznikají?
1. Kolaps sluneční mlhoviny
Vše začalo před asi 4,6 miliardami let, kdy obrovská mezihvězdná mlhovina složená z prachu a plynu začala gravitačně kolabovat. Tento kolaps vedl ke vzniku protoslunce a zároveň k vytvoření rotujícího disku materiálu kolem nově vznikající hvězdy.
2. Vznik planetesimál
V rotujícím disku se drobné částice prachu začaly srážet a spojovat díky gravitačním a elektrostatickým silám. Postupně se z těchto drobných částic formovala větší tělesa – planetesimály. Tato tělesa měla rozměry od několika metrů až po stovky kilometrů a představovala základní stavební kameny budoucích planet.
3. Akrece a kolize
Akrece je gravitační proces, při kterém planetesimály postupně narůstaly. Tento proces probíhal po miliony let a následným srážením a slučováním vedl ke vzniku prvních planetárních zárodků, tzv. protoplanet. Při těchto kolizích docházelo k uvolňování obrovského množství energie, což často vedlo k fragmentaci některých těles. Zatímco některé planetesimály pokračovaly ve shlukování a narůstání až do vzniku protoplanet, jiné byly roztrhány na menší úlomky, které zůstaly v meziplanetárním prostoru. Tyto fragmenty se později staly meteoroidy – malými tělesy, jež putují vesmírem.
4. Diferenciace
Podle toho, zda planetesimála prošla diferenciací – tedy rozdělením na jednotlivé vrstvy, nebo ne, můžeme meteority rozdělit do dvou základních skupin. Nediferencované meteority, kam patří chondrity, si uchovaly složení původního materiálu ze sluneční soustavy. Diferencované meteority zahrnují achondrity, železné meteority a pallasity, které pocházejí z těles, jež prošla natavením a oddělením jednotlivých vrstev.
Nejčastěji se setkáváme s chondrity, které tvoří až 85 % všech nalezených meteoritů. Jsou to nediferencované, původní zbytky planetesimál, tedy prvotních stavebních bloků planet, které nevstoupily do procesu tavení a diferenciace. Díky tomu si uchovaly složení velmi blízké původnímu materiálu, z něhož vznikla sluneční soustava před více než 4,5 miliardami let.
Charakteristickým znakem chondritů jsou chondry – drobné kulovité inkluze složené převážně ze silikátových minerálů, které se zformovaly v rané fázi sluneční soustavy. Tyto chondry vznikly rychlým tavením a ochlazováním prachových částic v protoplanetárním disku, pravděpodobně v důsledku elektrických výbojů nebo rázových vln způsobených sluneční aktivitou. Po svém vzniku se chondry a další prachové částice začaly shlukovat a spojovat s okolním materiálem až vytvořily větší tělesa, z nichž některá dodnes přečkala ve své původní podobě a dopadla na Zemi jako meteority.
Mezi ty nejznámější patří například meteorit Čeljabinsk, jehož pád byl pozorován 15. února 2013 nad Ruskem. Tento mimořádně jasný meteor, označovaný jako superbolid, vstoupil do zemské atmosféry rychlostí přibližně 19 km/s a začal se rozpadat ve výšce kolem 30 až 50 km nad povrchem.
Na druhou stranu existují diferencované kamenné meteority, označované jako achondrity. Tyto meteority pocházejí z těles, která prošla natolik intenzivním zahřátím, že došlo k jejich roztavení a chemickému rozvrstvení na jádro, plášť a kůru. Tímto procesem ztratily chondrovitou strukturu a více se podobají pozemským magmatickým horninám. Achondrity jsou často spojovány s většími tělesy, jako jsou Měsíc, Mars nebo asteroid Vesta.
K nejznámějším měsíční meteoritům patří například Gadamis 001, jehož složení odpovídá horninám přivezeným misemi Apollo.
Pokud vás fascinují úlomky Marsu, za zmínku stojí Amgala 001, vzácný meteorit, který pochází z povrchu rudé planety. A pokud vás zajímají další achondrity, NWA 7831 (diogenit) je krásným příkladem vzorku pocházejícího z asteroidu Vesta.
U železných meteoritů proběhla diferenciace tak, že se těžké kovy, zejména železo a nikl, koncentrovaly v jádru mateřského tělesa, zatímco lehčí prvky zůstaly blíže povrchu. Tento proces vedl ke vzniku husté kovové slitiny, která se stala hlavní složkou těchto meteoritů. Jejich struktura často obsahuje krystaly kamacitu a taenitu, dvou fází železo-niklové slitiny, které vznikly při extrémně pomalém chladnutí. Díky tomuto dlouhému procesu chladnutí trvajícímu miliony až miliardy let, lze při řezu a následném naleptání některých vzorků pozorovat Widmanstättenovy obrazce – unikátní krystalické struktury, které jsou charakteristickým znakem železných meteoritů.
Mezi nejznámější exempláře s Widmanstättenovými obrazci patří například Muonionalusta, Aletai, Saint Aubin, Mundrabilla a mnoho dalších.
Popis obrázků zleva doprava: Muonionalusta, Aletai, Saint-Aubin, Mundrabilla
Pallasity – unikátní směs kamene a kovu
Pallasity jsou zvláštní skupinou meteoritů, které obsahují jak kamenné, tak železné složky. Tvoří pouze asi 1 % všech nalezených meteoritů. Jsou složeny z velkých, dobře tvarovaných krystalů olivínu, které jsou obklopeny železo-niklovou matricí.
Vznikly pravděpodobně na rozhraní mezi kovovým jádrem a křemičitanovým pláštěm planetesimál, tedy v přechodové oblasti, kde docházelo k magmatickým procesům a pohybu taveniny. Vlivem těchto geologických pochodů se kov a minerály smísily, čímž vznikla jejich charakteristická struktura – krystaly olivínu obklopené kovovou slitinou.
Významnými zástupci pallasitů jsou například Sericho, objevený v Keni, jehož olivínové krystaly mívají zelený odstín, nebo Seymchan, známý svými průhlednými, žlutými krystaly olivínu. Imilac je považován za jeden z nejkrásnějších pallasitů díky velkým, průsvitným olivínovým krystalům.
Popis obrázků zleva doprava: Sericho, Seymchan, Imilac, Brahin
5. Fragmentace a putování vesmírem
Fragmenty uvolněné při srážkách putují vesmírem jako meteoroidy. Některé z nich se během své cesty setkají s gravitačním polem Země a vstoupí do její atmosféry. Při vstupu do atmosféry se tato tělesa mohou rozžhavením rozpadnout a pokud některé fragmenty přežijí tento proces, stávají se z nich meteority, které dopadnou na povrch Země.
Závěrem
Celý tento proces, od počátečního kolapsu sluneční mlhoviny až po konečné dopady meteorických fragmentů na Zemi, nám poskytuje cenné informace o formování a evoluci sluneční soustavy. Studium meteorických vzorků je proto klíčové pro pochopení chemických a fyzikálních podmínek, za kterých vznikly první pevné látky v našem vesmíru.
Kompletní nabídku meteoritů najdete zde: Naše nabídka meteoritů.
Autor: Terezie Laubrová
Tento článek je chráněn autorským právem podle zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon. Jakékoli kopírování, šíření nebo jiné využití obsahu bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázáno. Porušení autorských práv může být trestáno podle občanskoprávních i trestněprávních předpisů, včetně náhrady škody a sankcí dle § 270 trestního zákoníku.